Harry cítil, jak se mu nejistotou svírá žaludek, a viděl, že Ron pod svými pihami zbledl. Nacpali si do kapes poslední cukroví a připojili se k zástupu, který se tlačil v chodbičce.
Vlak opravdu zpomaloval, až nakonec zastavil. Všichni se tlačili ke dveřím a ven na maličké, zešeřelé nástupiště. Harry ucítil studený večerní vzduch a zatřásl se. Potom se nad hlavami studentů zakymácela lampa, a Harry uslyšel povědomý hlas: „Prváci! Všechny prváci sem! Jseš v pořádku, Harry?"
Nad mořem hlav zářil radostí Hagridův obrovský zarostlý obličej.
„No tak, všechny za mnou - eště je tu nějakej prvák? Dávejte pozor na cestu! Všechny prváci za mnou!"
Klouzali a škobrtali za Hagridem dolů po nějaké příkré, úzké pěšině.
Po obou stranách byla taková tma, až si Harry říkal, že tam musí být hustý les. Nikomu nebylo do řeči. Neville - ten chlapec, kterému se pořád ztrácela žába - jednou či dvakrát zafňukal.
„Za chvilku prvně uvidíte Bradavice," zavolal na ně Hagrid přes rameno, „jen co projdeme toudle zatáčkou."
Hned nato zaznělo hlasité „Óóóóóó!"
Úzká pěšina náhle vyústila na břeh velkého černého jezera. Na vrcholu vysoké hory na protějším břehu se tyčil obrovský hrad s množstvím věží a hlásek a jeho okna zářila do nebe plného hvězd.
„Do každýho člunu jen čtyry!" křikl Hagrid a ukazoval na dlouhou řadu loděk, které na ně čekaly u břehu. K Harrymu a Ronovi si do loďky přisedli Neville a Hermiona.
„Nastoupili už všechny?" houkl Hagrid, který měl loďku sám pro sebe. „Takže - JEDEM!"